Dnes přicházím poprvé s (doufám, že přiměřeně pravidelným) občasníkem s tematikou rodinného práva v tom nejširším slova smyslu. Možná spíše z oblasti práva rodiny, nabízelo by se, ale není ani vyloučeno, že občas zůstanu jen u té rodiny nebo rodinných vztahů a právo nechám úplně stranou. Původně jsem měla v plánu napoprvé napsat takový úvod. Pár slov o myšlence tohoto cyklu, něco o názvu Rovnovážně. Ale to by ve středu nesměl Ústavní soud vyhlásit dlouho očekávaný nález (vydaný v plénu) týkající se valorizace vnosů. A ten musí dostat přednost.
Nálezem Ústavního soudu vydaným pod sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (který vidíte v příloze) bylo zrušeno jak usnesení Nejvyššího soudu vydané pod č.j. 22 Cdo 1946/2023-452 z 26. 7. 2023, ale také rozsudek odvolacího soudu, který mu předcházel.
Předmětem polemiky mezi dovolacím a Ústavním soudem je výklad a aplikace § 742 odst. 2 OZ, neboli otázka, jak naložit s pravidlem valorizace vnosů, které toto ustanovení obsahuje.
Lehce připomenu, oč jde. Pokud se manželé či bývalí manželé při vypořádání společného jmění (SJM) nedohodnou jinak, zákon upravuje několik pravidel, podle kterých soud SJM vypořádá. Jedním (resp. dvěma) z nich je to, že každý z manželů má nahradit to, co se SJM bylo vynaloženo na jeho výlučný majetek (§ 742 odst. 1 písm. b) OZ), a naopak, že také každý z manželů má právo, aby mu bylo ze SJM vráceno to, co z výlučného majetku vynaložil na majetek společný.
Pro lepší představu uvedu příklad. Manželé si pořídí byt za cenu 7 000 000 Kč a cenu uhradí zčásti (5 000 000 Kč) z peněz z hypotéky, kterou si společně vezmou (dluh je součástí SJM) a zčásti (2 000 000 Kč) z peněz, které měla manželka z dědictví po svém příbuzném (tato částka je vnosem manželky do SJM).
Ustanovení § 742 odst. 2 OZ říká, že se při vypořádání SJM hodnota vnosu započítává zvýšená nebo snížení podle toho, jak se ode dne vynaložení vnosu do dne, kdy SJM zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na kterou byl vnos vynaložen. V podmínkách uvedeného příkladu jde tedy o pravidlo, které má řešit situaci, kdy od koupě bytu uplyne např. 10 let a hodnota bytu se mezitím zvýší např. na aktuální částku 15 000 000 Kč.
A otázkou (které se dotýká nález Ústavního soudu) je, jestli bude vrácena manželce částka 2 000 000 Kč nebo částka jiná, zvýšená. Rovnou musím zdůraznit, že uvedený příklad je velmi jednoduchý a názorný. Praxe přináší situace skutkově výrazně komplikovanější. Byt by mohl být třeba ještě v mezidobí rekonstruován a na rekonstrukci by se mohly použít jak prostředky společné (SJM), tak výlučné (manželky, manžela nebo dokonce obou). Stejně tak by se mohlo stát, že by rovněž v mezidobí došlo k poškození bytu (např. vytopení sousedy, vyhoření, cokoli jiného) s efektem snížení hodnoty bytu.
Ale nebudeme to komplikovat a zůstaneme u základního jednoduchého příkladu. Po prostém přečtení pravidla o valorizaci vnosu (redukci, tedy snížení částky, která by měla být vrácena, necháme stranou) dojdeme zřejmě všichni k rychlému závěru, že je třeba vracenou částku zvýšit, došlo-li ke zvýšení hodnoty bytu. Samozřejmě je ale otázkou, jak zvýšení vypočítat.
Co na obdobnou situaci řekl Nejvyšší soud? Poprvé už v rozsudku vydaném pod sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 rozhodl, že hodnota vnosu se při vypořádání SJM započítává zvýšená (valorizovaná), jen pokud se tak účastníci dohodli. Rozsudek určitě doporučuji Vaší pozornosti. Argumentace je velmi propracovaná a zajímavá. Nicméně musím přiznat, že i mě tehdy rozhodnutí velmi překvapilo, protože jsem měla za to, že když zákon říká valorizovat, je třeba valorizovat. A to tím spíše, že otázka opačná, tedy redukce vnosů v případě snížení hodnoty věci, do které byl vnos investován, byla řešena konstantně a jednoznačně. Redukovalo se.
Po téměř dvou letech a v jiné věci s tímto názorem Ústavní soud nesouhlasil a myšlenku dohody manželů jako podmínky pro valorizaci odmítl jako rozpornou se zákonem. S odkazem mimo jiné na důvodovou zprávu konstatoval, že zákonodárce chtěl explicitně změnit dosavadní systém změny výše (ovšem de facto jen ve smyslu redukce, protože zvýšení dříve nebylo připuštěno) vnosů v obdobných situacích tak, že princip redukce měl být nahrazen principem obohacení. S odkazem na principy vrácení obohacení např. při investování prostředků do cizí věci a uvedl, že rozhodující není výše investovaného majetku (tedy to, oč investující osoba přišla), ale to, jak se tato investice projeví ve zvýšení hodnoty SJM.
Do dalšího rozhodování a praxe samotné tak zůstává řada otázek (jak se investice projeví?). Jakým způsobem (a jestli vůbec) bude pracováno s externími faktory majícími vliv na zvýšení hodnoty majetkové součásti v průběhu času (např. vliv trhu). Nebo jak pracovat s konkurencí různých faktorů ovlivňujících výslednou hodnotu (viz výše zmíněný komplikovanější případ).
V každém případě je jasné, že valorizace do budoucna nebude přicházet v úvahu jen tam, kde bude prokázána existence dohody manželů. Neboli jak také uvedl Ústavní soud, z obecného výchozího pravidla (že je třeba valorizovat vnosy) už nebude možné učinit výjimku.
A stejně tak je zřejmé, že v každém případě zůstává stále v záloze prostředek disparity podílů na SJM jako korektiv případné nespravedlnosti, která by mohla nastat při mechanické aplikaci jakéhokoli pravidla při vypořádání SJM.
A k disparitě zase jindy.
